Roky jsem žila v hranicích toho, co jsem považovala za "reálné" a "možné". Přestože jsem měla zdánlivě stabilní život v Praze, cítila jsem, že existuje mnohem víc - jiná úroveň existence, kterou jsem zatím jen tušila. 

Ve vztazích – 18 let s partnerem, se kterým jsme dávno ztratili směr. Stabilita se stala důležitější než autentická radost. Spokojila jsem se s porozuměním místo s propojením. A vše bylo protkáno bezdětností, která mezi námi vytvářela tichý, ale všudypřítomný prostor nenaplnění.

V těle – diagnózy endometriózy a neprůchodných vejcovodů jsem přijala jako nezměnitelnou realitu. Menstruace se stala kalendářem zklamání. Obviňovala jsem se, že jsem příliš stará, neatraktivní nebo, že se nedokážu uvolnit.

V prostoru – 50 metrů na Vinohradech bez velké změny už 15 let (od mých 20 let) jako moje komfortní vězení. Život mimo Prahu, vlastní zahrada, dojíždění, klid či budování nového domova mi přišlo zbytečné a cizí. Byla to pouhá iluze a strach narušit status quo – představa, že moje kořeny jsou pevně zasazeny v městském životě a že radikální změna by byla příliš riskantní.

V práci – vedla jsem taneční organizaci, velké týmy lidí, učila na Univerzitě Karlově. Bezpečné volby. Vymýšlela jsem velkolepé vize za druhé, dělala první poslední, aby se jejich sny staly skutečností. Vydávala jsem obrovské množství energie, ale málokdy pro sebe. Bála jsem se následovat svou intuici a vášeň pro transformační práci, která ve mně tiše doutnala.

Každé ráno jsem se probouzela do života bez jiskry, bez vzrušení z nekonečných možností. Pohybovala jsem se v kruhu zvyků a očekávání, která se stala mým neviditelným vězením. Netušila jsem, že tyto hranice existují pouze v mé mysli a že k jejich překročení potřebuji odvahu změnit všechno – kým jsem i kým nejsem, s kým jsem i s kým nejsem, co dělám i nedělám, na co myslím i na co nemyslím.